---

Kůň (Equus caballus) patří do řádu lichokopytníků a čeledi koňovitých. Dále sem patří zebry, osli, poloosli. Jednotlivé druhy stanuli na různých stupních fylogenetického vývoje, a jsou proto i svými morfologickými vlastnostmi velmi odlišné.
Tyto plemenné skupiny se dělí na četná plemena.
Dnešní plemena koní se odvozují od divokých předků, a to od koně Převalského - kertaga (Equus przewalskii), tarpana (Equus gmelini), koně západního (Equus robustus) a koně severského (Equus gracilis). Plemen chovaných v jednotlivých zemích je mnoho. Jejich vývoj byl výrazně ovlivněn celým komplexem prostředí, a tak vzniklo mnoho plemen s výraznější diferenciací morfologických vlastností. Uvedené zoologické roztřídění equidů má orientační význam, a proto jednotlivé druhy dále nerozvádím.
Tolik na úvod trochu nesrozumitelného psaní :)

Pony

Až na několik v poslední době prošlechtěných plemen patří poníci k starobylým typům. Hlavním kritériem pro tuto kategorii je výška, v různých zemích se však hranice trochu liší. Většinou se za největší výšku ponyho považuje 130 cm, jinde však až 145 cm. Ve skutečnosti to není obecně platný znak. Kaspický pony nebo nedávno vyšlechtěná falabella měří méně než jeden metr, a přesto jsou to vzhledem i povahou „malí koně“, ne poníci. Naproti tomu někteří ponyové, např. fell, dales nebo ruská vjatka, měří 145 cm, ale mají vlastnosti poníků. Pony má totiž typickou hlavu, krátké a jinak utvářené uši, odlišné proporce a často i zvláštní povahu. I pohyb bývá odlišný. Většina poníků patří k místním, na omezeném území žijícím typům. Někteří žijí třeba jen na jediném ostrvě nebo v jednom pohoří.      

Chladnokrevníci

Jsou to těžcí koně robustní stavby, tradičně odvozovaní od vymřelého druhu Equus robustus. Ve skutečnosti tato směs vymřelých druhů koní neměla vlastnosti chladnokrevníků, šlo jen o zvířata o něco větší než současní divocí koně. Dnes odborníci soudí, že k předkům chladnokrevníků patřil lesní tarpan, ale jejich vzhled i vlastnosti jsou dílem lidského chovatelského umu. Prvním historicky doloženým těžkým plemenem je armonický („přímořský“) kůň, který svou velikostí a silou udivoval římské autory. Žil na pobřeží mezi ústím Seiny a Loiry a odtud se šířil na severovýchod. Chladnokrevníci mají mohutný formát, silnou kostru, mocné svalstvo a těžkou, hrubou hlavy. Profil je často vyklenutý (klabonos), na krku je tukový hřeben a na nohách rousy, dědictví po lesním tarpanovi. Největší velikosti dosáhli chladnokrevníci až v minulém a tomto století.    

Teplokrevníci

Tito vysocí, ale lehcí koně jsou nejpočetnější, nejrozšířenější a nejoblíbenější skupinou koní. Jsou temperamentní a hodí se k jízdě i lehkému tahu. Dnes jsou to především sportovní koně. Jejich pravlastí je východní Evropa a Přední či Střední Asie. Nejušlechtilejším a prokazatelně jediným čistokrevným plemenem je arabský plnokrevník, základ většiny cenných chovných linií na světě. Jeho potomkem je i anglický plnokrevník; na jeho vzniku se podíleli také berbeři a starobylí britští koně. Velmi ušlechtilí jsou také někteří koně íránští a středoasijští, i když čistota jejich chovu nebyla tak žárlivě střežena jako v Arábii.         Většina dnes chovaných plemen jsou tzv. polokrevníci, výsledek křížení plnokrevných koní (musí mít alespoň 50 % jejich krve) s tzv. obecnými koňmi z různých oblastí, podle nichž jsou zpravidla pojmenováni (dánský, holandský, hannoverský). Teplokrevníci mají živý temperament, vyšší rychlost, vydatnější chody (způsoby pohybu) a jsou učenlivější než chladnokrevníci.  

Plemena koní nejsou neměnná, chovatelé je neustále přizpůsobují současným požadavkům a módě. Původní ráz se mnohdy stírá, mění se určení plemene, např. kočároví koně se mění na jezdecké. Naopak vymizelá plemena se rekonstruují za použití příbuzných typů. Vznikají i zcela nová plemena určená k zvláštním účelům nebo jako zajímavost. Příkladem jsou dnes tak cenění minikoně.